PRÁVĚ JSME ZAŽILI......

V této rubrice pro vás Helena Vavřinová zaznamenává dojmy z kurzů a akcí, kterých se zúčastnila. Mimo fotografií, je to další způsob, jak ostatním zprostředkovat svůj zážitek. Byli bychom rádi, kdyby i vy jste se se svým pohledem a zážitkem přidali. Pište své příspěvky na: volnocasek@seznam.cz  a do předmětu napište : "příspěvek na web". Těšíme se!

 

Ve Volnočásku se zdobily cupcake

 

Ten, kdo má rád sladkosti, určitě ví, že cupcake je malý dortíček, jehož základem je těsto upečené v košíčku a následně ozdobené krémem či marcipánovou hmotou. Možnosti zdobení jsou nekonečné a šikovné cukrářky vyrábějí cupcake jako malá umělecká díla.

Do Volnočásku ve Velkém Borku přišla ve čtvrtek 11. února Terezka Hažmuková, aby dvanáct žen zasvětila do tajů výroby této dobroty.

Musím jako jedna z účastnic tohoto kurzu říci, že od první chvíle jsem obdivovala, jak má Terezka vše perfektně a pečlivě připravené do nejmenších detailů. Terezka nám ukázala hned na začátku přípravu základního těsta, ale hlavní náplní kurzu byla ukázka toho, jak připravovat nejrůznější krémy a jak cupcake zdobit.

Usměvavá a pozitivně naladěná Terezka měla zdatnou asistentku – svou maminku, takže všechno šlo jako po másle.

Všechny jsme dostaly  k dispozici krásnou krabičku na hotové cupcake a  také šest upečených cupcake, které Terezka pro každého napekla doma, aby si každý sám mohl vyzkoušet zdobení. A protože je opravdu velmi precizní, dortíčky byly ze čtyř základních těst, které se na tento druh dortíků používají – brownies, Red Velvet, čokoládové a vanilkové.

Na jejich zdobení jsme si vyzkoušely pět druhů krémů, jeden lepší než druhý.  Terezka nám vše názorně ukazovala, řekla nám spoustu dobrých rad a vychytávek, na které během svého ročního pečení cupcake přišla.

Sice, jak říká, není profesionální cukrářka a peče jen pro radost, pro rodinu a kamarády, ale její kurz byl na vysoké a velmi profesionální úrovni.

Vyvrcholením kurzu bylo zdobení dortíčků marcipánem. A to už byla opravdu vyšší dívčí. Bílý kousek marcipánové hmoty zpracovat v dlaních tak, aby byl vláčný, pak ho dalším hnětením obarvit na požadovanou barvu, vyválet, případně vykrájet třeba kytičky či vytvořit tzv. prošívanou deku. Takto nazdobit jeden dortíček je opravdu velmi časově náročné, ale výsledek stojí za to. Dortíčky jsme potáhly hmotou a nazdobily krásnými plastickými květinami. V tu chvíli jsme si říkaly, že takové dílo je snad opravdu škoda sníst. To už se náš tříhodinový kurz chýlil ke konci, několik účastnic ještě zkusilo vytvořit z marcipánové hmoty hlavu tygříka a jí ozdobit cupcake. Nádhera.

Každá jsme si pak domů odnášela krásnou krabičku a v ní šest uměleckých děl – tedy cupcake. Terezko, moc děkujeme za skvělý kurz, bylo to super.

Ženám, které se přihlásily na další dva kurzy, které Terezka během února a března ve Volnočásku povede, mohu jen říci, že se skutečně mají nač těšit.

 

Helena Vavřinová

 

Pod stromečkem byli sněhuláčci

V loňském roce se ve Velkém Borku poprvé rozsvítil vánoční stromeček – krásná jedlička, která byla vysazena v rámci rekonstrukce bývalé prodejny Jednota na Volnočasové centrum. Jedlička pěkně povyrostla, čehož si povšimli všichni, kteří se u ní v pátek 28.listopadu po roce zase sešli. V 17 hodin akci zahájil starosta Velkého Borku Ing. Josef Procházka. Následovalo vystoupení dětí z místní mateřské školky, které asi tři sta přihlížejících lidí odměnilo velkým potleskem. A pak se už rozsvítil stromeček, pod nímž stály dvoje saně, na nichž byly připravené dárky – svítící sněhuláčci pro všechny děti, které přišly. A nikomu ani tolik nevadilo, že nesněží. Ve Volnočasovém centru byl připraven bohatý vánoční jarmark, kde si každý mohl najít nějakou hezkou maličkost, která mu doma bude dělat radost po celý advent i Vánoce. A protože venku bylo chladno, všem přišlo k chuti, že Karel Fiedler připravil něco dobrého na zahřátí i na zub. Výborné byly palačinky s tvarohovým krémem a dýní i houstičky se zelím a anglickou slaninou. Dárečky pro děti i občerstvení uhradila obec Velký Borek. Celá akce se velice vydařila a poděkování patří všem, kteří ji připravili. 

Helena Vavřinová, 2014

Už jste někdy korálkovali?

 

Korálky všech nádherných barev, různých tvarů a velikostí mají své kouzlo snad pro každou ženu v jakémkoliv věku. Není proto divu, že ve Volnočásku ve Velkém Borku byl v nabídce programů už podruhé kurz korálkových šperků s lektorkou Hanou Chaloupkovou.

Některé ženy měly tento kurz už jako pokračovací a my, začátečníci, jen tiše obdivovali jejich výrobky, které s sebou přinesly na ukázku.

Ten, kdo začínal, se pustil do zdánlivě jednoduchého háčkovaného náramku. Dívkám školou povinným radila paní Chaloupková začít s korálkovou motanicí. Ta vypadala také moc krásně.

Ženy, které už měly tyto začátky za sebou, se pustily do složitějších šitých šperků z titěrných korálků.

Každý měl svou práci a paní Chaloupková s neutuchající energií každému radila a pomáhala a hodnotila – no, to máte celé špatně, tedy, vy to máte ale utažené, to snad ani není možné. Ukažte mi, jak to děláte. Ale vše bylo míněno dobře s úmyslem naučit nás krásnou korálkovou techniku.

První úkon při výrobě náramku je jednoduchý – vybrat si aspoň tři barvy korálků a v přesném pořadí je navlékat speciální otvírací jehlou na připravenou dostatečně dlouhou pevnou nit. To nám šlo všem docela dobře. Další úkon předpokládal to, že umíme uháčkovat řetízek. Umíme. Jenže do toho řetízku se postupně musely vháčkovat ty navlečené korálky, které měly průměr asi 2,2 mm. Bylo to docela náročné a některé ženy přemýšlely, jestli to mají vzdát rovnou, nebo se snažit dál. Ty, které tyto první nesnadné krůčky absolvovaly na minulém kurzu, přiznaly, že procházely podobným utrpením jako teď my. A nyní doma háčkují korálkové šperky, dívají se při tom na televizi a relaxují. V tu chvíli jsme jim nevěřily.

Dlužno říci, že několika nadaným ženám to šlo zcela hladce. My ostatní jim jen tiše záviděly a trápily se dál.

Po dvou hodinách práce jsme měly hotových tak deset centimetrů náramku, kde byl již krásně patrný vzor. Po příchodu domů mi to nedalo a zkoušela jsem dál. Vida, už to šlo lépe, očka nebyla tak příšerně utažená a práce mi začala jít pěkně od ruky a začala jsem věřit, že korálkování může být příjemným relaxem. Musím brzy sehnat další korálky.

Paní Chaloupkové patří velké poděkování za trpělivost, kterou s námi všemi měla, a za to, jak se opravdu každému individuálně věnovala. 

Mgr. Helena Vavřinová 

Panenky ze šustí

 Ve čtvrtek  9.října jsme se sešly ve velkoboreckém Volnočásku, abychom  si pod vedením místní rodačky Jany Šebestové zkusily vyrobit panenky z kukuřičného šustí. Už předem mnohé z nás nechávaly ve Volnočásku vzkazy, že bychom si rády vyrobily jednoduchý betlém.

Jana kvůli nám noc před kurzem takový překrásný betlém vyrobila a přinesla s sebou na ukázku i další své výrobky v aranžích. Nádhera.

Na začátku jsme vůbec netušily, že po dvou hodinách vyrábění budeme mít hotové dvě panenky a jednoho panáčka. Ono to totiž vůbec není až tak snadné, jak by se mohlo zdát. Asi by to chtělo pravidelný trénink.

Jana měla vše perfektně připravené a vše nám také velmi názorně po celou dobu kurzu předváděla. Když nám hned na začátku ukázala, jaká krásná kytička se dá vyrobit z plátku kukuřičného klasu se zrním, moc se nám to líbilo. A pak jsme se už pustily do panenek. Jana nám vysvětlila, jak si z kukuřice správně připravit šustí, na které části panenky použít to pevnější a na které zase jemnější.

Dobře usušené šustí se před vlastní prací musí na chvíli namočit do hodně teplé vody.

Nejdříve se vyrobí hlavička a ručičky. Ručičky jsme si vyztužily drátkem.  Sukničky nám šly docela dobře, poradily jsme si se zástěrkou, ani připevnění vlasů z usušených fousků kukuřice nebyl problém. Většině z nás nešla finální úprava hlavy, a to šáteček či jiná pokrývka hlavy, která dá panence to správně vzezření.  Ale nakonec jsme to všechny zvládly a panenky byly na světě.

Každá z nás si odnášela domů krásné figurky vyrobené vlastníma rukama a příjemný pocit z toho, že jsme se naučily jednu z úžasných starých lidových technologií, které díky lidem jako je Jana, nebudou ani v dnešní přetechnizované době zapomenuty.

A že lidé takové chvíle relaxace, pohody a tvoření vlastníma rukama potřebují, svědčí i to, že pro veliký zájem musela Jana ještě jeden kurz přidat.

Jani, díky :-)

Helena Vavřinová

 

/fotoreportáž z kurzu naleznete ve Fotogalerii/


Výlet na Kokořínsko

V sobotu 26.4.se na zastávce ve Velkém Borku v 11,45 shromáždilo 17 turistek, které, vyzbrojené hůlkami, chtěly pod vedením p. Hovorky poznat část Kokořínska.Počasí nevypadalo dobře, ale ve 13 hodin v Kanině vysvitlo slunce a hřálo nás po celý výlet.Po Crhově silnici jsme kolem "Grobiána" došli pro malé občerstvení k "Bábě Šubrový".Červená značka nás dovedla okolo Harasova na nádraží ve Lhotce.Celou cestu p. Hovorka prokládal zastaveními s příběhy o Vrbodolu, Hradsku,Grobiánovi,tetě Šubrový,pomníčcích u cesty,o mlýnech Štampachu a Krvomlýnu,o nešťastné Ladě a svěžím Ladčině prameni.Příběhů měl připraveno mnohem víc, ale bylo třeba stihnout vlak zpět.Výlet se všem líbil a dokonce 3 účastnice pohrdly vlakem a pokračovaly dalších 6 km pěšky.Doufáme, že v červnu bude naše putování s hůlkami a p. Hovorkou pokračovat.

Napsala: H. Císařová

Setkání s Františkem Puršem

Ve čtvrtek 24. dubna v podvečer se ve Volnočasovém centru ve Velkém Borku sešla asi třicítka lidí, kteří si nenechali ujít besedu Střípky z borecké a mělnické historie (30. a 40. léta 20. století) s historikem Františkem Puršem.

 

Úvod patřil významným ženám v mělnické historii – ať už to byly kněžny Ludmila či Emma, která se zasloužila o to, že místo hradiště Pšova byl postaven kamenný hrádek Mělník. František Purš vzpomněl i Kunhutu, vdovu po Přemyslu Otakarovi II., Elišku Přemyslovnu či Barboru Celskou, které v Mělníku pobývaly. Hovořil také o zbožných ženách, o Ludmile Metelicové, která iniciovala postavení kostela sv.Ludmily, o Terezii Čebišové, která má zásluhu na vybudování kapucínského kostela či o Rosálii Titěrové. Ta odkázala 60 tisíc zlatých na stavbu evangelického kostela, který do té doby v Mělníku chyběl.

Další část besedy již patřila Velkému Borku, kde pan Purš od roku 1954 žil a kde léta také vedl obecní kroniku.

Připomněl vyhlášené  borecké boxery z místního oddílu. Ring měli k dispozici v hospodě u Joachymstálů. Hovořil o soše sv. Jana Nepomuckého z roku 1730, která do roku 1971 stála ve Skuhrově těsně u silnice vedoucí z Mělníka do Mladé Boleslavi. Někdo jí urazil hlavu, ale naštěstí ji jedna žena schovala a sochu bylo možné restaurovat. Místo u silnice bylo nešťastné, a tak se podařilo zařídit její přemístění do travnaté plochy pod silnicí, u odbočky na Velký Borek, kde stojí dodnes. Vzpomínalo se i na boreckou školu a na její mnohdy svérázné pedagogy. Všechny přítomné pohladilo po duši odvysílání krátkého filmového dokumentu z Velkého Borku, který natočil František Purš v letech 1967 – 1987. Spousta účastníků přednášky poznala v dokumentu své příbuzné a známé.

Karel Lojka, současný kronikář Velkého Borku, přidal ještě dokument složený z historických fotografií Velkého Borku, Skuhrova a Mělnické Vrutice.

Nikomu se po příjemně strávených dvou hodinách ani nechtělo domů, každý se chtěl ještě osobně pozdravit s panem Puršem, někdo mu ukazoval své rodinné historické fotografie, jiní měli ještě další a další dotazy. Nebyla to totiž jen beseda o historii, ale především to bylo setkání s výjimečným člověkem.

Mgr. Helena Vavřinová

 

    

Motýlci pomohou nemocným

Ve Volnočasovém centrum ve Velkém Borku se koná spousta zajímavých aktivit – vyrábí se tu smaltované šperky, javánská batika, originální dekorace z nejrůznějších materiálů, zdobí se dorty marcipánem. Kromě těchto jednodenních kurzů se tu schází každé pondělí rodiče s dětmi a později i jen dospělí na své oblíbené kurzy keramiky, které v rámci Salesiánského hnutí mládeže - Klubu Liblice vede Mgr. Zuzana Hokešová. Pro všechny zúčastněné je to úžasná relaxace a moc krásná tvůrčí práce. Občas tvoří každý něco úplně jiného a všichni se vzájemně inspirují. Na kurzy začala také chodit se svou maminkou a bratříčkem a někdy i s babičkou 8letá Markétka z Tuhaně, která trpí nemocí motýlích křídel. Přesto, že má ručičky ovázané, je nesmírně šikovná.

Velkou pomocí pro ty, kteří žijí s touto nemocí den co den, je charitativní organizace DEBRA ČR. Na podporu této nadace se každý rok koná pod širým nebem výstava 12 plus 12. Jde o fotografie osobností, které vyjadřují, jak moc bolestivý je život s touto nemocí. Koordinátorkou této výstavy je Magda Hrudková, která se svými dětmi také navštěvuje hodiny keramiky ve Velkém Borku.

A slovo dalo slovo a v pátek 11.dubna se  od 17.00 hodin ve Volnočasovém centru ve Velkém Borku uskutečnila speciální hodina keramiky, na které všichni zúčastnění vyráběli motýlky. Veškerý materiál pro výrobu motýlků zdarma poskytlo  Salesiánské hnutí mládeže - Klub Liblice ( http://liblice.shm.cz/). 16 dospělých a 15 dětí se pustilo do práce a v milé a tvůrčí atmosféře pod jejich rukama vznikaly krásné motýlí dekorace, misky či talířky z nejrůznějších druhů hlíny. Na zdobení byly připraveny krásné materiály, asi nejlépe vynikly otisknuté krajky. Svého motýlka vyrobila i nemocná Markétka a také patronka nadace, herečka Jitka Čvančarová. Všechny motýlí výrobky si  budou moci zájemci zakoupit a touto částkou podpořit pacienty s nemocí motýlích křídel na vernisáži výstavy 12 plus 12 dne 12. srpna 2014 pod širým nebem v Mělníku. Vernisáž zahájí Jitka Čvančarová a benefičně vystoupí hudebnice Milli Janatková. Celá akce bude součástí Mělnického kulturního léta. Výstava se v Mělníku uskuteční již potřetí. Poděkování patří všem, kteří v pátek přišli a výrobou motýlků podpořili dobrou věc.

Mgr.Helena Vavřinová 

 

Nemoc motýlích křídel – EB

EB -  je zkrácené označení vrozeného dědičného puchýřnatého onemocnění kůže Epideromolysis bullosa congenita. U nás je toto onemocnění známe rovněž jako nemoc motýlích křídel. U nás jí trpí okolo 250 až 300 lidí, v Evropě se pak jedná o cca 30 000 nemocných a ve světě žije okolo 500 000 pacientů s EB. Tato choroba je geneticky podmíněná a v současnosti ji nelze zcela vyléčit. Díky vysoce specializované lékařské péči se však daří život nemocných s EB výrazně zkvalitňovat. Projevy EB jsou velmi rozmanité a individuální. Onemocnění se může projevit i v různém věku. Kůže lidí s EB je křehká jako křídla motýlů. I mírný tlak či tření kůže způsobuje tvorbu puchýřů a bolestivých, špatně se hojících, otevřených ran na kůži a sliznicích. Příčinou EB jsou genové mutace, které změní soudržnost kůže

Ve Volnočásku se vyráběly šperky

Monika Kronďáková z Nové Vsi přijela do Volnočasového centra ve Velkém Borku, aby nás, účastnice jejího kurzu, seznámila s technikou výroby smaltovaného šperku. Hned na začátku jsme obdivovaly její překrásné náhrdelníky, náušnice a prstýnky, které nám přinesla na ukázku, a přemýšlely jsme, jestli dnes něco alespoň vzdáleně podobného, tedy nositelného, zvládneme. Bylo nám jasné, že až tak jednoduché to nebude.

Monika pro nás měla připravené namíchané různobarevné smalty a také měděné plíšky ve tvaru květin, čtverečků, koleček, obdélníčků a srdíček – základ pro naše budoucí šperky. Očištění tvarů od mastnoty jsme zvládly bez problémů a pak začalo nanášení smaltu štětcem. Bylo třeba nanést správně vysokou vrstvu na to místo, kam jsme potřebovaly. Ne vždy se to přesně podařilo, ale byly jsme trpělivé a z nedokonalostí jsme se snažily udělat přednost. Dozvěděly jsme se, že existuje technický a šperkařský smalt se svými specifiky a oba druhy jsme mohly vyzkoušet na svých výrobcích. Monika si s sebou přivezla elektrickou pec, kterou rozpálila na 850 stupňů Celsia. Když jsme byly spokojené s nanesenou první vrstvou, dal se šperk sušit na pec, aby smalt uschnul. Pak mohl na tři minuty do rozpálené pece. Tušily jsme, že to, co vyndáme z pece, bude originální a nikoho s podobným šperkem nepotkáme. Budoucí šperky se v peci rozžhavily úplně do růžova a všechny barvy se ztratily. Ale chvilku po vyndání jsme se zatajeným dechem pozorovaly, jak barvy, změněné vypálením, vystupují, a šperk se barví do červena, modra, zelena. Vyzkoušely jsme si také nanést na první vrstvu další a do ní, když zaschla, vyrýt nějaký jednoduchý ornament podle vlastní fantazie. Monika nám trpělivě odpovídala po celou dobu kurzu na naše dotazy, pomáhala nám a radila. Šperk pak putoval znovu do pece. Někdo své dílo ozvláštnil tím, že do smaltu zapekl korálky. Naše šperky nebyly dokonalé, ale všechny byly krásné a hlavně vlastnoručně vyrobené. Z kurzu jsme odcházely báječně odpočaté a těšily se, až se někdy příště potkáme u dalšího smaltování.

  

 

 

Ve Velkém Borku po 12 letech rozsvítili vánoční strom(eček)

Poslední listopadové sobotní odpoledne se ve Volnočásku ve Velkém Borku konal vánoční jarmark, kde žáci místní školy prodávali své výrobky. Ke koupi byly nejrůznější svícínky a ozdoby, sněhuláčci a čertíci, každý si vybral. Jak se blížila 16.hodina, lidí ve Volnočásku přibývalo, protože se všichni přišli podívat na rozsvěcení vánočního stromu. Naposledy se totiž strom ve Velkém Borku rozsvítil na Vánoce roku 2001 před základní školou. Pak ho v červnu roku 2002 porazila ohromná vichřice, která se prohnala obcí. Dlužno říci, že letos šlo spíše o rozsvícení stromečku, protože je ještě maličký a byl zasazen teprve loni v rámci výstavby Volnočásku. Jedlička je to ovšem krásná a každým rokem bude větší. Úderem 16.hodiny se stromeček rozsvítil a všichni si společně zazpívali koledy, na kytaru hrál Honza Růžek a na klávesy Veronika Gašicová. A jaký by to byl vánoční stromeček, kdyby pod ním chyběly dárky? Všechny děti pod tím boreckým našly krásný polštářek do postýlky. A protože venku bylo chladno, všichni se rádi vrátili do Volnočásku. Tam už na dospělé čekal horký punč, který připravil kuchař Karel Fidler. Myslel i na děti a se svým synem Honzíkem pro ně namíchali speciální punč z pomerančového džusu s čerstvým ovocem. Nechyběly ani výborné domácí škvarkové placky, po kterých se jen zaprášilo. Poděkování patří všem, kteří s touto akcí pomohli, i všem, kteří přišli. Doufám, že jsme založili novou boreckou tradici.

 

Helena Vavřinová, předsedkyně kulturní a školské komise Obecního úřadu Velký Borek

 

 

Tak, děvčata, šup, šup do práce…

Již o víkendu se o první adventní neděli na náměstích rozsvítí vánoční stromy a ani výzdoby domácností nezůstanou pozadu.

Volnočasové centrum ve Velkém Borku proto připravilo pro všechny zájemce tvoření adventních věnců se známým mělnickým zahradníkem Jardou Hobíkem.

Úderem páté hodiny se centrum zaplnilo 35 ženami a dětmi. Všichni se už nedočkavě těšili na to, co krásného si vyrobí.

Jarda Hobík dorazil s manželkou a dovezli spoustu větviček z různých jehličnanů, korpusy na věnce a mnoho přízdob. Protože Jarda je muž činu, v chůzi si nasadil zahradnickou zástěru, nezdržoval se dlouhým povídáním a každému hned přidělil korpus a vázací drátek. Ukázal nám, jak si nastříhat větvičky a přidrátovat je ke korpusu a pak jen řekl: „Tak, děvčata, šup, šup do práce…“ a ochotně pomohl každému, komu něco nešlo.

Jana Kučerová si také přišla udělat věnec a ještě s sebou donesla právě upečené slané tyčinky a jablkové šátečky, paní Plesníková zase ořechovou bábovku, tak jsme to měli i s výborným pohoštěním.

Když jsme si dostatečně popíchali prsty především větvičkami stříbrného smrku, zavelel Jarda: „ Holubičky, pojďte se podívat, ukážu vám, jak musíte na konci drát upevnit, aby se vám to všechno nerozpadlo.“

Pak už si každý mohl opravdu z neskutečně široké nabídky mašlí a nejrůznějších přízdob všeho druhu vybrat, co se mu nejvíce líbilo. Paní Hobíková trpělivě všem pomáhala vyrobit mašličky z různobarevných stuh a oba s manželem radili váhajícím, jaké barvy zkombinovat. Někdo volil přírodní materiály, někdo ladil do fialové. Někdo si dělal věnec se svíčkami, někdo na pověšení na dveře, ale všechny vyrobené věnce byly nádherné a v dnešní době za velmi příznivou cenu.

Myslím, že kdo přišel, nelitoval. Všichni budeme po celý advent při pohledu na ten svůj vyrobený věnec vzpomínat na jeden příjemně strávený listopadový podvečer.

Napsala: Helena Vavřinová

 

 

Zdobení perníčků s Jitkou byla hračka

 

Blíží se advent a k němu v mnoha rodinách, zvláště s malými dětmi, patří neodmyslitelně pečení a zdobení perníčků či v perníkových adventních věnců.

Pečení je celkem snadné, ovšem pak nastává okamžik pravdy – jakou polevu zvolit, aby se s ní pěkně perníčky zdobily a hlavně, aby pak poleva ztuhla.

V sobotu dopoledne se ve Volnočásku ve Velkém Borku sešlo 25 nadšených žen všech věkových kategorií, aby nás taji zdobení perníčků provedla Jitka Valínová, která se tomuto koníčku věnuje již pět let. Napekla pro nás, všechny účastnice kurzu, perníčky, a připravila polevu, abychom se mohly rovnou pustit do zdobení.

Obdivovaly jsme její krásně zdobené perníčky, které vypadaly jako krajkové – jen odvětila, že je to hračka a také názorně předvedla, že je to opravdu jednoduché – tedy v jejím podání.

Jitka nám připravila sáčky, kterými se nejlépe zdobí – pevné sáčky, které se používají na výrobu tlačenky s pevným krajem. Naplnit sáček polevou bylo jednoduché, jako vyšší dívčí se ukázalo udělat v něm správně velký zdobicí otvor, aby polevy vytékalo to správné množství. Měly jsme pocit, že se přes tento úkol nedostaneme. Ale všem se to nakonec s pomocí Jitky zdařilo a už jsme se konečně mohly pustit do díla. První perníčky vypadaly všelijak, ruce se třásly, poleva se dostávala na místa, kde jsme ji vůbec nechtěly, ale časem se to zlepšilo a naše srdíčka, zvonečky, hvězdičky a domečky vypadaly čím dál lépe.

Jitka nám prozradila i svůj recept na perníčky a hlavně na polevu, do které, kromě jednoho bílku, moučkového cukru a citronové šťávy, dává i půl lžičky solamylu.

Domů jsme všechny odcházely s krabicí plnou voňavých perníčků a mnohé z nás doma rovnou zadělaly těsto, aby mohly ve zdobení pokračovat.

 

Helena Vavřinová

ČANTING A GARUDA

 

V páteční podvečer jsme se my, návštěvníci přednášky ve Volnočásku ve Velkém Borku, přenesli do Indonésie.  Některými ostrovy této exotické oblasti nás provedla Linda Kaplanová, která zde strávila dva roky na výtvarném institutu v Jogjakartě na Jávě. Linda sem vyjela jako studentka pražské UMPRUM na stáž, aby zde studovala javánskou voskovou batiku a přírodní barvení a tkaní. Její vyprávění doplněné množstvím úžasných fotografií nás všechny naladilo na navazující sobotní workshop, kde nás čekala právě vosková batika.

Všichni se velice těšili, že vyzkouší zajímavou techniku, která zde není tolik rozšířená.

Linda nám nejdříve ukázala překrásné motivy a vzory, které sama na Jávě překreslila z tradičních sarongů. Velice nás zaujal javánský národní pták garuda - orel, kterého si mnozí pro své první pokusy s voskem vybrali. Dětem se líbil krásný lvíček. Linda nám ukázala, jak se pracuje s čantingem ( nástroj s úzkou trubičku a zásobníčkem na vosk), kterým se nanáší vosk na látku.  To už se na jednotlivých pracovních stolech začal rozpouštět pravý javánský vosk, který je směsí včelího vosku, parafinu a kravské moči.

A pak už se všichni pustili nejprve do předkreslování nádherných vzorů na plátýnka či na trička. Tužkou to šlo velice dobře, ale pak bylo třeba vzor namalovat čantingem. Občas se někomu podařilo na svém díle vyrobit kaňku z vosku. Linda nás povzbudila tím, že máme kaňku zapracovat do díla a že tak získá punc originality. Někteří nanášeli vosk i pomocí štětce. Každý motiv bylo třeba voskem namalovat z obou stran látky a pak už se mohlo přikročit k barvení - využili jsme tradiční modrou barvu. Tento proces jsme museli dělat venku, kde sice nebylo dvakrát teplo, ale zvládli jsme namáčení látek ve studené vodě i barvení. Konečná fáze čekala naše výrobky ve vařící vodě, kde se zbavily vosku a my jsme si mohli svá díla prohlédnout v celé kráse. Byl to moc příjemně strávený den a všichni si ho užili.                                                                                                                                                                                

 

napsala: Helena Vavřinová